Standardní zbraň jednotlivce v Hitlerově vojsku představovala klasická opakovací puška a německé pokusy o sestrojení její flexibilnější verze o menší délce se datují do konce 19. století. Vzešla z nich puška M1898 ráže 7,92×57 mm známá též jako Gewehr 98. Vyráběla se v letech 1899–1903, poté ji doplnila o něco modernější varianta fasovaná císařskou pěchotou za Velké války. Pro běžné užití na bojišti šlo stále o relativně dlouhou pušku (1250 mm), proto se v roce 1935 zrodila ještě kratší varianta Kar 98k.
Konstrukčně se karabina od starší sestry příliš nelišila a na první pohled poznáte model 98k podle vybrání na bocích pažby či konce hlavně jen minimálně vystupujícího z předpažbí. Nejvýznamnější rozdíl ovšem tkvěl v počtech vyrobených kusů, kdy celkem vzniklo přes 14 milionů Kar 98k o délce 1110 mm. Za druhé světové války šlo o nejčastější pušku vojáka Wehrmachtu, která se těšila oblibě pro svou odolnost a jednoduchost otočného odsuvného závěru Mauser, stejně jako pro poměrně dobrou přesnost i na větší vzdálenosti.
Legendární pistole
Pokud se některá německá zbraň stala vítanou kořistí spojeneckých vojáků, byla to slavná „parabella“ neboli pistole Parabellum či Luger 08. Nešlo přitom o kdovíjak moderní typ, protože jeho označení plynulo z roku zavedení do výzbroje (1908). Do konce války vzniklo asi 2,5 milionu kusů zbraně s osmiranným zásobníkem pro náboje 9×19 mm a charakteristickým kloubovým mechanismem uzamčení závěru. Ten garantoval spolehlivou funkci, jenže zároveň představoval hlavní zdroj problémů – vojáci se na něj totiž mohli spolehnout jen v případě, že byl dokonale čistý. I tak parabella proslula vynikající přesností, ergonomickým úhlem rukojeti vůči ose 102mm hlavně či vysokou kvalitou zpracování.
Nejistá spolehlivost P08 v polních podmínkách vedla německé generály ve 30. letech k požadavku na novou služební pistoli, jež by se také levněji vyráběla. Zbrojovka Walther zareagovala řadou experimentálních modelů, ze které vzešla Heeres Pistole (armádní pistole) později přeznačená na P38. Waltherova 9mm zbraň s hlavní o délce 127 mm se vyznačovala velmi dobrou úrovní dílenského zpracování nebo dvojčinnou spouští umožňující napnutí kohoutu a výstřel během jediného stisku jazýčku. Nechyběl výstražník signalizující přítomnost náboje v komoře ani další bezpečnostní prvky. Přičteme-li nezaměnitelný a atraktivní vzhled, není divu, že Pistole 38 sloužila (nejen) v německých ozbrojených silách ještě desítky let po konci globálního konfliktu.
Levné a výkonné schmeissery
Samopal MP 40 vznikl zjednodušením úspěšného modelu MP 38 a postupně Němci vyrobili asi milion jeho exemplářů. Konstruktér Heinrich Vollmer ve velké míře využil nejen plasty, ale i lisování a bodové svařování. Tím produkci zlevnil a současně umožnil předat výrobu řady součástek drobným subdodavatelům. Zbraň „krmená“ ze 32ranných schránkových zásobníků střílela stejným 9mm nábojem jako zmíněné pistole Wehrmachtu, což zjednodušovalo i logistiku.
Devítimilimetrové „včelky“ opouštěly hlaveň s poměrně nízkou kadencí 500 ran za minutu, pro kterou se konstruktéři rozhodli ve snaze o snazší ovladatelnost a přesnější míření. Technicky dosáhli menší rychlosti palby pomocí pneumatického tlumiče – odpruženého tyčkového pístu uloženého uvnitř závorníku. Samopal neměl přepínač režimu palby, takže teoreticky umožňoval střílet výhradně dávkou, nicméně právě nevelká kadence dovolovala zkušeným vojákům odpalovat i jednotlivé výstřely. Ačkoliv Spojenci přezdívali automatům MP 38/40 „schmeissery“, konstruktér tohoto jména se na jejich vývoji nepodílel.
Smrtící kadence
Zapomenout nesmíme ani na proslulý kulomet MG 34 – jednu z nejlepších zbraní své kategorie 20. století, která se stala prvním představitelem koncepce univerzálního kulometu. Při použití sklopné dvojnožky mohl Maschinengewehr 34 fungovat coby lehký kulomet pohybující se společně s postupujícím družstvem pěchoty, po instalaci na trojnožku se proměnil ve stacionární podpůrnou zbraň pálící dlouhými dávkami. K dalším benefitům automatu ráže 7,92×57 mm s kadencí až 900 ran za minutu patřila hmotnost jen 12,1 kg a snadná výměna přehřáté hlavně i v polních podmínkách. Funkční mechanismus využíval princip krátkého zákluzu hlavně s uzamčením závěru , k dobré ovladatelnosti během palby přispívalo uspořádání osy hlavně a ramenní opěry do jediné linie.
Zbraň zavedená do výzbroje Wehrmachtu roku 1936 vykazovala snad jedinou nevýhodu v podobě drahé a náročné produkce. Proto ji měla nahradit nechvalně známá „Hitlerova pila“ alias zjednodušený model MG 42. V jeho konstrukci se uplatnily laciné výrobní postupy osvědčené už u samopalu MP 40, zatímco nákladné třískové obrábění zůstalo pouze u nejvíce namáhaných dílů v čele s hlavní a závěrem. Nový systém uzamčení závěru sázel na válečky zapadající do vybrání v objímce na konci laufu.
Obsluhy si MG 42 oblíbily pro váhu pouhých 11,5 kg i nevídanou kadenci až 1200 ran za minutu, byť jim taková rychlost palby ztěžovala míření. Když se automat v roce 1942 poprvé objevil na bojištích východní fronty a severní Afriky, vzbudil u nepřítele oprávněný respekt. K tomu přispíval též děsivý zvuk palby připomínající trhání papíru. Práce na vylepšeném modelu MG 45 přerušil konec války.
Pro elitní jednotky
Na pomezí mezi lehkým kulometem a automatickou puškou stála specializovaná zbraň Fallschirmjägergewehr 42 určená pro padákové myslivce neboli výsadkáře. Moderně řešený kousek z dílen společností Rheinmetall a Krieghoff využíval k pohonu automatiky odběr prachových plynů z hlavně, zásobník na 20 nábojů 7,92×57 mm se do zbraně zasouval atypicky ze strany. Paragán mohl střílet jak jednotlivými ranami, tak dávkou s teoretickou kadencí 750 ran za minutu. Do ramene si FG 42 opíral rozměrnou ocelovou pažbou, kterou v průběhu války nahradila levnější dřevěná. Stabilitu při střelbě zajišťoval sklopný bipod.
Větší slávy se z německých samočinných zbraní dočkala průkopnická Sturmgewehr 44, kterou experti považují za první sériově vyráběnou útočnou pušku historie. Šlo o automatickou zbraň osazenou schránkovým zásobníkem na 30 zkrácených nábojů 7,92×33 mm, jež v sobě spojovala to nejlepší z opakovačky i samopalu. Zatímco z dlouhé kulovnice si propůjčila účinnost a přesnost i na 600 mm (maximální vzdálenost, na kterou se odehrává většina bojů), z Maschinenpistole přebírala velkou palebnou sílu nakrátko a kompaktnější rozměry vhodné pro střety v lese či městské zástavbě. Kombinace výkonnosti a dobré ovladatelnosti StG 44 zaujala po porážce třetí říše všechny spojenecké armády, jež u domácích zbrojovek neprodleně objednaly vývoj podobně koncipovaných zbraní.
Pokud se chcete dozvědět více o zbraních z druhé světové války, napište nám prosím e-mail nebo nás navštivte na střelnici!
