Konstrukce opakovačky Mosin-Nagant v ráži 7,62×54 mm R je dílem belgických bratrů Emila a Leona Nagantových a důstojníka ruské armády Sergeje Mosina. Carští vojáci ji poprvé nafasovali v roce 1891 a stala se standardní služební zbraní pěchoty. Hlavní přednost legendární pušky představovala odolnost a spolehlivost i za nejtvrdších podmínek. Dostala otočný odsuvný závěr tvořený samostatnou přední částí s uzamykacími ozuby, prostřední partií se závěrovou pákou a úderníkovou maticí vzadu. V nábojové schránce se nacházela zvláštní západka, díky níž na vrchní náboj připravený k zasunutí do komory nepůsobil tlak pružiny. „Mosinka“ postrádala samostatnou pojistku a napnutý úderník se zajišťoval pootočením zmíněné matice o čtvrt otáčky. Od základní verze bylo odvozeno několik kompaktnějších karabin, přičemž za druhé světové války se masově používala varianta M1891/30 o délce 1232 mm. S více než 37 miliony vyrobených kusů jde o jednu z nejrozšířenějších armádních zbraní historie.
S pistolovým nábojem
Vznik legendárního špaginu neboli samopalu PPŠ-41 sahá do období těsně před vpádem německých vojsk do SSSR. Konstruktér Georgij Špagin vsadil na obvyklý dynamický závěr, nahrubo opracovanou dřevěnou pažbu a vysoký podíl kovových součástek vyráběných laciným lisováním. Z nákladnějších technologií zůstal jen chromovaný vývrt, který dodával zbrani nebývalou odolnost. Náboje ráže 7,62×25 mm Tokarev se podávaly buď ze schránkových zásobníků na 35 ran, nebo z ikonických 71ranných bubnů. Špagin se snadno obsluhoval a čistil, navíc fungoval i za extrémně nízkých teplot. Za války vzniklo asi 5 milionů kusů a v rukou vojáků i partyzánů se PPŠ-41 s kadencí 900 ran za minutu stal jedním ze symbolů boje proti nacistické okupaci.
Stejným nábojem jako špagin střílela pistole Tokarev TT-33, která převzala princip zpětného zákluzu hlavně s nuceným poklesem od americké legendy Colt M1911. Fjodor Tokarev navrhl svou pistoli tak, aby byla co nejjednodušší a přestála i hrubší zacházení. Oproti západnímu vzoru byla „třiatřicítka“ nejen užší a lehčí, ale přinesla i zajímavé vylepšení. Vývodky zásobníku nechal Tokarev vyfrézovat do stěn vyjímatelného pouzdra uloženého v zadní části zbraně a obsahujícího všechny součásti bicího i spoušťového mechanismu. Šlo vlastně o modulární konstrukci, která zjednodušila výrobu a usnadnila opravy u jednotek na frontě.
Tokarev TT-33 postrádal manuální pojistku a zajišťoval se nastavením bicího kohoutu na pojistný ozub. Ačkoliv moderní samonabíjecí pistole měla podle plánů Moskvy nahradit ve výzbroji Rudé armády zastarávající revolver Nagant M1895, nakonec obě zbraně sloužily souběžně. Tokarevova konstrukce se ukázala jako tak nadčasová, že se dočkala vyřazení až roku 1952, kdy se objevila další legenda: Makarov.
Lehká i těžká váha
Nejznámějším lehkým kulometem Stalinových vojáků se stal Děgťarjev DP v kalibru 7,62×54 mm R, který vážil pouze kolem 9 kg a „krmil“ se s charakteristického diskového zásobníku na 47 nábojů uchycovaného shora (zbraň si díky jeho tvaru vysloužila přezdívku „talířovka“). DP spatřil světlo světa roku 1928 a vyráběl se čtvrt století, přičemž celkem vzniklo asi 795 000 kusů. Funkci automatiky zajišťoval systém odběru prachových plynů z hlavně, závěr uzamykala dvojice výklopných klapek zasouvaných pohybem úderníku do vybrání v pouzdře. Děgťarjev se vyznačoval značnou robustností, ovšem zmíněný zásobník byl v polních podmínkách málo odolný a snadno se poškodil. Potíže působila též pružina plynového pístu uloženého pod hlavní, jejíž tuhost se vlivem tepla přenášeného od rozpáleného laufu časem měnila.
Těžký kulomet Maxim totožné ráže za druhé světové války dávno nepatřil ke špičce, avšak používal se tak masově, že jej nemůžeme opomenout. Zbraň zavedená do výzbroje carských vojsk už roku 1905 (posléze ji nahradil dokonalejší vz. 1910/30) vycházela z německého MG 08, přičemž většina změn se týkala nabíjecího mechanismu vyrobeného z plechu. Na horní stranu chladiče dostal ruský kulomet velký plnicí otvor, jímž se dovnitř kromě vody mohl cpát i sníh. Většina maximů putovala na frontu umístěna na dvoukolé lafetě, která usnadňovala obsluhám pohyb v terénu, nicméně zvyšovala hmotnost zbraně z 23 na více než 60 kg. Kadence činila snadno zvládnutelných 550 ran za minutu, zásobování střelivem zajišťoval plátěný pás na 250 ran.
V půlpalcovém kalibru
Odlehčeným nástupcem maximu se stala zbraň zprvu známá pod označením GVG, které upomínalo na jména trojice konstruktérů. Pracovala na principu uzamčeného závěru s odběrem spalných plynů z hlavně prostřednictvím trubice. Tlak plynů působil na píst spojený s nosičem závorníku, který se uzamykal sklopením zadní části v horizontální rovině. Teoretická kadence činila 500–700 ran za minutu v závislosti na použití střeliva s lehkým nebo těžkým projektilem, v praxi dosahoval počet výstřelů za minutu 200 až 250. Zásobování zajišťoval kovový pás s 250 náboji uložený ve schránce.
Vodou chlazená hlaveň byla těžká, nicméně se mohla pochlubit chromovaným vývrtem a vydržela dlouhou nepřetržitou střelbu. V případě poškození ji voják snadno demontoval pomocí zámku a rukojeti, která zamezovala popálení. Ve snaze o maximální jednoduchost chybělo žebrování laufu i protiprachové krytky. Podobně jako u maximu byla základní verze lafetována na kolovém podvozku s ocelovým štítem. Rudá armáda zbraň přijala v květnu 1943 pod označením SG 43 a vojáci si ji oblíbili pro snadnou obsluhu a vysokou spolehlivost.
Nejvýkonnější automat v rukou rudoarmějců střílel mocným nábojem 12,7×108 mm a zrodil se ze spolupráce Vasilije Děgťarjeva s Georgijem Špaginem. Prvnímu zmíněnému se u modelu DK nedařilo zvýšit kadenci nad 360 ran za minutu a problém vyřešil až Špagin zdokonalením systému podávání střeliva. Rychlost palby se takřka zdvojnásobila a roku 1938 se těžký kulomet dostal do výzbroje coby DŠK. Autorská dvojice vsadila na přímoběžný a uzamčený závěrový mechanismus, na konci hlavně našla své místo rozměrná úsťová brzda. Náboje se podávaly z pásů po 50 kusech, spoušťový mechanismus umožňoval výhradně palbu dávkou. Zbraň se lafetovala na podstavec s dvojicí kol a podobně jako u SG 43 bylo možné ji po jednoduché úpravě použít též proti letadlům.
Rudoarmějce DŠK nadchl výkonností (účinný dostřel činil až 2000 m), avšak nevoněla jim extrémní váha – i s lafetou šlo o 157 kg. Proto se kulomet v protiletadlové roli nejčastěji umisťoval na lehčí trojnožku a převážel na korbě nákladního vozu.
Pokud se chcete dozvědět více o zbraních z druhé světové války, napište nám prosím e-mail nebo nás navštivte na střelnici!
