Göringova lovkyně šelem

Zbraně pro přežití bývají kompaktní, maximálně účelné a se spartánským vzhledem. Dvojnásob to platí o modelech přepravovaných v kokpitech letounů. Výjimku potvrzující pravidlo představuje pompézní M30 Drilling, vyráběný pro německou Luftwaffe.

Published 15.06.2024 / RaptorX

Letectvo se koncem 30. let stalo chloubou nacistického režimu. Vzhledem k tomu, že jej vedl Hermann Göring – někdejší stíhač z dob Velké války a jeden z nejaktivnějších Hitlerových spolupracovníků – šlo také o nejzpolitizovanější složku ozbrojených sil. Říšský maršál proslul hýřivým životním stylem v luxusní rezidenci, jejíž stěny zdobila umělecká díla nakradená po celé Evropě. Byl závislý na okázalých uniformách stejně jako na morfiu, užíval si dobrých vín i jídla a především své pýchy, kterou tvořila právě Luftwaffe.

Lovecká tradice

Když Německo v roce 1941 zahájilo kampaň v severní Africe, vzdušné síly nemohly chybět. Letci měli respekt z misí nad exotickou krajinou a obávali se, že v případě sestřelu budou muset čelit útokům šelem. Problém se dostal až stůl říšského maršála, který byl vášnivým myslivcem a vyznal se v loveckých i sportovních zbraních. A při výběru „survivalové“ zbraně pro své piloty se rovnou obrátil na špičkového výrobce J.P. Sauer & Sohn.

Renomovaná společnost působila v tradičním centru německé zbrojní produkce v Suhlu. Pyšnila se tradicí od roku 1751 a za druhé světové války většina jejích kapacit pracovala pro armádu. Vedle Mausera šlo kupříkladu o jednoho z nejvýznamnějších producentů opakovaček Karabiner 98k, ve druhé polovině konfliktu v jejích dílnách vznikaly útočné pušky Sturmgewehr 44. Firma nabízela též pestrou škálu skvělých brokovnic, kulovnic i kulobroků – včetně kombinovaných zbraní známých jako trojáky (v němčině Drilling). Tříhlavňové pušky si získaly oblibu evropských lovců kolem roku 1900, kdy technologický pokrok umožnil zbrojovkám vyrábět cenově dostupné, odolné a zároveň nepříliš těžké laufy z litých ocelí.

Göringovi se drillingy coby zbraň na sebeobranu před dravou zvěří a pro lov potravy zamlouvaly. Sauer je vyráběl v řadě stylů i kalibrů a po diskusích předáků Luftwaffe s konstruktéry padla v polovině roku 1941 volba na typ M30. Pro nimrody se vyráběl už od roku 1930 (odtud označení) a spadal mezi zbraně nazývané Normaldrilling či klassischer Drilling. Takové pušky mají vedle sebe dvojici brokových laufů stejné ráže, pod nimiž se nachází jedna hlaveň kulová. A disponují lůžkovým závěrem, díky němuž lze svazek hlavní sklápět.

V těžkém kalibru

Nadšený lovec Göring ignoroval fakt, že v kabinách letounů není prostoru nazbyt, a místo skladnosti vsadil na okázalost. Pompézní zbraň vážila 3,4 kg a měřila 1 066 mm (některé zdroje udávají 1 080 mm, další pak 1 100 mm). Délka všech hlavní z dílen firmy Krupp-Laufstahl činila 650 mm.

Troják se vyznačoval bezkohoutovou konstrukcí a vrchní dvě hlavně měly brokovou ráži 12. Pod ně v Suhlu montovali třetí lauf pro náboje 9,3×74 mmR. Šlo o populární střelivo vyvinuté na přelomu století, jehož balistické charakteristiky se podobaly britskému náboji .400/360 Nitro Express. Se střelou o hmotnosti 286 grainů (18,5 g) činila jeho úsťová rychlost asi 720 m/s a úsťová energie 4 790 joulů.

Výkonné „krmivo“ se běžně používalo při safari lovu na subsaharských pláních, kde by na sestřelené letce číhalo nebezpečí v podobě velkých savců. V praxi nicméně fasovaly M30 osádky létající nad severní Afrikou, kde nežije takřka žádná zvěř, jejíž skolení by vyžadovalo takto silný náboj. Podle některých historiků plánovači Luftwaffe zkrátka udělali chybu při studiu reálií a předpokládali, že se na severu černého kontinentu vyskytují kočkovité šelmy. Jiní tvrdí, že důvodem byla Göringova osobní obliba náboje 9,3×74 mmR. Ať tak či tak, popsaná kombinace ráží a střeliva umožňovala majiteli se vypořádat s jakýmkoliv zvířetem: od běžného ptactva až po lva či buvola.

Se dvěma spouštěmi

„Em třicítka“ dostala do vínku dvě spouště a posuvný volič umístěný za pákou pro sklopení hlavňového svazku. Jakmile střelec posunul volič dopředu, vyklopilo se hledí nastavené na vzdálenost cíle 100 m. V tomto režimu mohl letec přední spouští odpálit kulovou hlaveň, zatímco po stisknutí zadního jazýčku došlo k výstřelu z levého brokového laufu. Ten byl osazen speciálním zahrdlením pro jednotné střely slug typu Brenneke. Takové střelivo se v evropských podmínkách uplatňuje třeba při lovu divočáků, protože má značný zastavovací účinek a je minimálně citlivé na trávu, větve a další drobné překážky. Nevýhodu představuje poměrně nízká přesnost. Tradiční provedení slugu má podobu žebrovaného olověného projektilu ve tvaru kalíšku, na který se pro zlepšení stability připevňuje plstěná ucpávka.

Posunutím páčky voliče dozadu se hledí zasunulo do obrysu zbraně a následným zmáčknutím přední spouště odpálil majitel pravou horní hlaveň, nabíjenou klasickým brokovým střelivem. Suhlští inženýři tedy použili nastavení běžné pro většinu trojáků, díky němuž lze vystřelit postupně ze všech laufů bez nutnosti otevírat závěr nebo sundávat zbraň z ramene. Bicí i spoušťový mechanismus byl umístěn na spodní desce a jako celek se vkládal do lůžka. Šlo tedy o systém zvaný Blitz, pro nějž je charakteristické i umístění pružiny za kladívkem. Ořechovou pažbu s tvarovanou lícnicí zakončovala botka z parohoviny, pistolová rukojeť měla boky pokryté rybinou pro jistější úchop a zespodu ji chránila ocelová krytka. Pojistka našla své místo na levé straně pažby, aby ji střelec mohl ovládat palcem pravé ruky.

Luftwaffe si M30 nakupovala mimo standardní armádní kanály, a tak si zbraň ve vojenské úpravě zachovala vysoký podíl ruční práce, precizní lícování dílů či luxusní povrchovou úpravu běžnou pro lovecké kousky z předválečných časů. Zdobení bylo oproti zakázkovým trojákům omezeno, přesto se na tvrzeném pouzdře závěru nacházely líbivé rytiny a hlavně se dokončovaly modřením. Nákladnými prvky chtěl Göring dát najevo elitní charakter Luftwaffe, která si zasluhuje to nejlepší zboží. Vojenské určení naznačoval pouze symbol orlice.

Sběratelská rarita

Zbraň se dodávala v hliníkové bedně ukládané pod pilotovo sedadlo. Kromě trojáku (rozloženého na pažbu a svazek hlavní) obsahovala popruh, čisticí sadu a zásobu střeliva: 20 slugů, 25 brokových nábojů a 20 „včelek“ 9,3×74 mmR. V posledním případě šlo o střelivo s měkkou špičkou, které příslušník Luftwaffe podle mezinárodního práva nesměl použít proti nepřátelským vojákům. Úspěšnému užití M30 ve střetu s Brity či Australany bránila také nízká rychlost střelby i přebíjení.

Vzhledem k rozměrům a hmotnosti (celá bedna vážila 14,5 kg) by se dalo čekat, že drillingy nafasují především osádky vícemotorových bombardérů. Podle vzpomínek velitele německých stíhačů Adolfa Gallanda však „v letech 1942–1943 tvořily při misích nad pouští standardní výbavu stíhaček Bf 109 a střemhlavých Ju 87“. Počítalo se s tím, že přeživší letci vytáhnou bednu z vraku stroje po havárii či nouzovém přistání – než aby ji brali do náručí při seskoku padákem. S trochou nadsázky tak lze říct, že šlo o jedinou survivalovou zbraň, která musela nejprve přežít vlastní ohrožení, než mohla někomu pomoci v nouzi.

Vzhledem k tomu se dnes jedná o extrémně vzácný kousek, za nějž sběratelé bez ohledu na stav platí tisíce dolarů. K raritnosti přispívá i fakt, že se drillingů pro letectvo nevyrobilo mnoho – nejčastěji se lze setkat s údajem 2 456 kusů. Produkce běžela jen od dubna 1941 do září 1942, kdy byla ukončena ve prospěch praktičtějších modelů pro Wehrmacht.

Podobné články

Copyright © 2024 Activity Prague s.r.o.