Oběť standardizace
Britské ozbrojené síly po druhé světové válce poptávaly zbraň, která by nahradila zastaralé opakovačky a samopaly Sten. Tým konstruktéra Stefana Jansona ve zbrojovce Royal Small Arms Factory vsadil při vývoji na střelivo .280 British (7 mm) s krátkou nábojnicí.
Roku 1951 se zrodil prototyp s na svou dobu revolučním uspořádáním bullpup, kdy se šachta zásobníku i závěr nacházely až za spoušťovým ústrojím v prodlouženém pouzdře zakončeném botkou. Protože hlaveň i botka ležely v jedné přímce, museli konstruktéři zvednout osu optických mířidel výše, čehož dosáhli jejich zabudováním do horní rukojeti. Optika nedisponovala zvětšením, zato střelec při míření nemusel zdlouhavě dostávat hledí, mušku a cíl do jedné linie – stačilo usadit střed zaměřovače na terč. Při konstrukci dvacetiranného zásobníku se Britové inspirovali německou puškou Sturmgewehr.
Během testů střílela EM-2 velmi přesně a snášela i hrubé zacházení. Jediná slabina spočívala ve vyhazování prázdných nábojnic příliš blízko vojákově tváři, takže šlo střílet výhradně s oporou o pravé rameno. Přes nadšení královských pěšáků podlehla vláda nátlaku Washingtonu a zbraň odmítla – Spojené státy totiž disponovaly obrovskými zásobami střeliva 7,62×51 mm a prosadily jeho standardizaci v celém NATO. Britové nakonec přijali belgickou FN FAL, nicméně zkušenosti s EM-2 využili při vývoji útočné pušky SA80 zavedené do výzbroje v 80. letech.
Tříhlavá saň
Sovětský konstruktér German Korobov proslul návrhy nekonvenčních útočných pušek ráže 7,62×39 mm. Ačkoliv doufal, že by některý z jeho modelů mohl konkurovat AK-47, žádná z konstrukcí se nakonec produkce nedočkala.
Těsně po válce Korobov vytvořil kompaktní pušku TKB-408 v uspořádání bullpup se prohnutým zásobníkem na 30 nábojů a kadencí 600 ran za minutu. Dokázala střílet v poloautomatickém i automatickém režimu, mezi nimiž voják přepínal páčkou. Slabinu představovalo nevhodné umístění výhozního okénka, kvůli němuž nemohli TKB-408 používat leváci.
Řada TKB-022 z let 1962–1968 zahrnovala mnoho prototypů, z nichž některé opět měly zásobník a závěr za spouští, zatímco jiné se vyznačovaly uspořádáním typu Uzi (zásobník sloužil zároveň jako grip). Korobov takto usiloval o co nejkompaktnější rozměry, které by pušky předurčily pro osádky obrněnců a vrtulníků. Nezaměnitelný vzhled dodávalo „dvaadvacítkám“ též použití červenohnědého plastu. Přestože se při zkouškách osvědčily, Moskva je odmítla kvůli nedůvěře ve spolehlivost za špatného počasí.
Zdaleka nejpodivnějším modelem se stala TKB-059 se třemi hlavněmi, jejichž současná palba měla přispět k maximální kadenci (1400–1800 ran za minutu) a co nejvyšší pravděpodobnosti zásahu. Kuriózní zbraň se zrodila v roce 1966 a střílela z devadesátiranného zásobníku, přičemž každá hlaveň odebírala náboje ze samostatné řady o 30 nábojích.
Stovky šipek za minutu
Američané v 50. letech usilovali o vyšší účinnost palby proti bodovým i plošným cílům. Řešení se očekávalo od zbraně SPIW (Special Purpose Individual Weapon), do jejíhož vývoje se zapojily zbrojovky AAI, Springfield, Winchester i Harrington & Richardson.
Novinka měla spojovat výhody útočné pušky, granátometu i brokovnice a konstruktéři vyhodnotili jako nejvýhodnější kombinaci šipkového střeliva (tzv. flečet) a 40mm granátometu. I když střelba kovovými šipkami působí archaicky, teoreticky přinášela mnoho výhod – od kompaktních rozměrů zbraně přes nízký zpětný ráz po přesnost.
Během 60. let vznikla řada prototypů v klasickém i bullpup uspořádání, z nichž nejslibnější vážil jen 1,6 kg a disponoval zásobníkem na 60 flečet. Puška střílela jednotlivými šipkami i dávkou a dosahovala famózní kadence 2300 ran za minutu. Místo klasického vývrtu inženýři použili tzv. vodicí zátku, která se v hlavni otáčela a přenášela svůj pohyb i na střelu. Flečety měřily 4 cm a při průměru 1,8 mm dosahovaly úsťové rychlosti 1200 m/s. Některé se při dopadu chovaly jako střely dum-dum, jiné se napouštěly chemikáliemi.
Přes slibné výsledky převládly problémy nad výhodami a program roku 1968 skončil krachem. Některé komponenty SPIW však uplatnění našly – kupříkladu podvěsný granátomet AAI se pod označením M203 stal oblíbeným příslušenstvím pušek M16. Dodejme, že Američané se nápadu s flečetami nevzdali a v 80. letech vzešly další prototypy z programu Advanced Combat Rifle.
Inteligentní, ale těžká
Jedním z bezpočtu pokusů o nahrazení pušky M16 se stal program OICW (Objective Individual Combat Weapon) zahájený v USA během 90. let. Měl přinést novou standardní zbraň pěšáka, která by propojila pušku ráže 5,56 mm s 20mm granátometem schopným pálit „chytrou“ municí s programovatelným časem exploze.
Ve výběrovém řízení uspěla společnost Alliant Techsytems, jíž měla pomáhat německá zbrojovka Heckler & Koch. Ze spolupráce se zrodila experimentální zbraň sestávající z modifikované útočné pušky HK G36 a poloautomatického granátometu (vzhledem k ploché dráze letu střel někdy považovaného spíše za kanon). Zatímco zásobník pro puškové střelivo se nacházel před spouští, zásobník na granáty se zasouval do rozměrné hranaté pažby. Na horní stranu konstruktéři instalovali počítačem řízený zaměřovací systém s puškohledem o šestinásobném zvětšení, laserovým dálkoměrem a nočním viděním.
Ačkoliv futuristická puška působila impozantním dojmem a generálové si od ní hodně slibovali, testy skončily zklamáním. Celý komplet byl příliš těžký a neohrabaný – propočty slibovaly váhu nabité XM29 asi 6,8 kg, ve skutečnosti šlo o 8,2 kg. Také účinnost malých granátů se ukázala jako nedostatečná a roku 2004 byl projekt zastaven. Záhy na něj navázaly méně ambiciózní programy, z nichž vzešla útočná puška XM8 a granátomet XM25 ráže 25 mm. I když USA nakonec obě zbraně odmítly, XM8 se dostala alespoň do výzbroje malajských speciálních sil.
