Když se budoucí důstojník 15. prosince 1923 narodil do židovské rodiny ve Výmaru, v jeho rodném listě stálo jméno Gothard Glas. Jakmile moc v Německu převzali nacisté, Gothardův otec Erich se roku 1936 rozhodl emigrovat do Palestiny. Glasovi se usadili v kibucu Jagur u Haify a změnili si příjmení na hebrejské Gal. Chlapec přijal též židovské jméno Uziel.
Přirozený talent
V okolí Jaguru měl Gal strávit většinu života. Stále více se zajímal o mechaniku, zbraně a jejich konstrukci. Svůj talent potvrdil v patnácti letech, kdy sestrojil automatický vrhač šípů, a záhy se pustil do studia strojírenství. Jakmile dospěl, vstoupil do polovojenské organizace Hagana bránící židovské osady proti útokům arabského obyvatelstva. Jeho přínos spočíval v získávání a výrobě zbraní, jejichž držení Britové židům na mandátním území nepovolovali, a tak roku 1943 u Uziela zaklepala policie. Měl skončit na šest let ve vězení, nakonec se roku 1946 dočkal milosti.
Když 14. května 1948 vznikl nezávislý Izrael, vpadla na jeho území vojska arabských sousedů. Z Hagany se zformovala armáda a do bojů se zapojil i Gal, jenž si vysloužil povýšení do důstojnické hodnosti. Přestože střet skončil vítězstvím, různorodost výzbroje přinášela problémy při výcviku i zásobování střelivem a díly. Důstojníci pochopili, že potřebují unifikované modely – tyto úvahy se nevyhnuly ani samopalům a náčelník generálního štábu Ya’akov Dori vypsal soutěž na rychlopalnou zbraň domácí konstrukce.
Podnik Israel Military Industries oslovil dva konstruktéry. Prvním se stal major Chaim Kara, pozdější šéf oddělení lehkých zbraní izraelské armády. Druhý návrh měl vytvořit Gal, nyní již také uznávaný odborník s hodností poručíka. Inspiraci nalezl v produktech československých zbrojovek, neboť v rámci poválečné pomoci zaslala Praha do Tel Avivu mj. technicky pokročilé samopaly. Uziela zaujal prototyp ZK 476 ze Zbrojovky Brno a konkurenční vz. 23/25 a 24/26 z České zbrojovky Strakonice. Převzal z nich několik funkčních principů, zejména teleskopický závěr nasouvaný na zadní část hlavně, což umožňovalo zmenšit délku zbraně bez nutnosti zkracovat hlaveň.
Zrod legendy
Galův automat ráže 9×19 mm využíval energii zpětného rázu po výstřelu a měl neuzamčený dynamický závěr. Do čela závorníku Izraelec integroval pevný zápalník, díky čemuž dochází k odpálení náboje těsně před úplným doražením do komory. Část energie zpětného rázu se proto spotřebuje předtím, než závorník dosedne na místo a uzavře komoru. Výsledkem je redukce zpětného rázu a stabilnější chování zbraně.
Při promýšlení detailů Gal využil vlastní bojové zkušenosti – kupříkladu si vzpomněl, jak obtížně se starší samopaly obsluhovaly za tmy. Umístil zásobník přímo do pistolové rukojeti, takže lze zbraň přebít i poslepu bez hledání šachty. Poloha zásobníku uprostřed samopalu zároveň přispívá k jeho vyváženosti, díky čemuž se dá poměrně přesně střílet i jednou rukou. Na zvladatelné úrovni 600 ran/min. udržují kadenci těžké pohyblivé části. Prvotní verze zásobníku pojala 25 nábojů, později přibyl velkokapacitní na 32 ran a zmenšený dvacetiranný. Posuvný přepínač režimu střelby kombinovaný s pojistkou instaloval Gal nad levou střenku rukojeti, nechybí ani pojistka dlaňová.
Uzielův design vyšel z testů jako jasný vítěz. Karovu modelu K-12 nezlomil vaz méně nápaditý design, ale vysoká cena, komplikovanost a menší odolnost. Hrubější Galův samopal se dal téměř celý vyrábět z levných výlisků, což pro mladý stát znamenalo klíčovou výhodu. Zkoušky navíc prokázaly až neuvěřitelnou rezistenci vůči písku, prachu i horku.
Současně padlo rozhodnutí samopal po konstruktérovi nazvat. Uziel protestoval – nechtěl, aby nástroj na zabíjení lidí nesl jeho jméno. Generálové však protest ignorovali a zrodil se legendární Uzi. Roku 1952 si Gal nechal zbraň patentovat, ovšem s tím, že produkční práva náleží ministerstvu obrany. Když automat začal dosahovat exportních úspěchů, veškeré zisky připadly státu. Vláda uznala Uzielovy zásluhy alespoň udělením vysokých vyznamenání.
Mezinárodní bestseller
Představitelé izraelských ozbrojených sil podepsali objednávku na prvních 8000 samopalů a desetkrát větší počet zásobníků v roce 1954. Rané exempláře se vyznačovaly dřevěnou pažbou, pozdější se dodávaly s kovovou skládací opěrkou. I proto se samopal těšil oblibě u osádek obrněných vozidel či letadel. Ve velkých počtech obdržely Uzi též speciální a výsadkové jednotky. Do boje se samopaly poprvé dostaly za sinajského konfliktu roku 1956. Skutečné požehnání pro izraelské vojáky znamenaly v roce 1967 za šestidenní války, neboť se ukázaly jako účinný nástroj pro střety v opevněních na Golanských výšinách.
Robustní zbraň postupně zavedly do výzbroje i další armády. Licenční verze se vyráběly v Belgii, USA, Jihoafrické republice nebo Rhodesii a bezlicenční kopie v Chorvatsku a Číně. Celkem Izrael zbraň vyexportoval do asi 90 zemí. Vyjmenovat všechny nelze, uveďme alespoň několik příkladů z Evropy – Estonsko, Francie, Irsko, Malta, Nizozemí, Rumunsko či Srbsko – a naopak exotičtější uživatele jako Togo, Svazijsko, Bangladéš, Fidži, Tonga, Uruguay nebo Surinam. V západním světě se Uzi stal na dlouhá desetiletí nejrozšířenějším samopalem – používali jej agenti tajných služeb, gangsteři v pouličních přestřelkách, vojáci při speciálních misích nebo hrdinové akčních filmů.
Přes Galovu snahu o maximální bezpečnost se u některých Uzi, které za sebou již měly pořádnou porci let služby, vyskytla nepříjemná závada. Stávalo se, že zbraň s manuální pojistkou v poloze zajištěno vystřelila, případně spustila dávku i s přepínačem režimu střelby v poloze pro jednotlivé rány. Tyto potíže i příchod moderněji řešených konstrukcí vedly v 80. letech k vyřazení Uzi z výzbroje Izraele.
Ve službách Rugeru
Podplukovník Gal opustil armádu roku 1975, aby se mohl odstěhovat do USA a pečovat o dceru Tamaru trpící mozkovou chorobou. Když roku 1984 zemřela, zůstal za oceánem a opět se věnoval zbraním. Vrátil se i ke svému nejslavnějšímu výtvoru a rozhodl se ho zdokonalit. Patentová práva k Uzi tehdy vlastnila connecticutská zbrojovka Sturm, Ruger & Co. a pod jejími křídly se Uziel ponořil do práce.
V novém designu se uplatnily moderní materiály, byť základní funkční principy zůstaly zachovány. Ruger MP9 střílel náboji 9×19 mm a využíval zásobníky o kapacitě 32 ran. Střelec měl možnost pálit v poloautomatickém i automatickém režimu. Efektivní dostřel činil 100 m, kadence se pohybovala od 550 do 650 ran/min. Zbrojovka začala MP9 nabízet zákazníkům v roce 1995. Management věřil, že uspěje u policejních i armádních složek a zopakuje komerční úspěch Uzi. Comeback se však nekonal a nulový zájem vedl po roce k ukončení výroby.
Navzdory vražedné účinnosti Galových konstrukcí popisují pamětníci Uziela jako tichého a skromného člověka, jehož tajný osobní sen představovala práce v ortopedickém lékařství. Přesto se celý život nejlépe vyznal právě ve zbraních. Ještě těsně před smrtí pracoval na novém designu pistole, o níž izraelské noviny tvrdily, že „přinese revoluci na světový zbrojní trh“. Milovaný Izrael Gal již nespatřil, neboť v září 2002 podlehl v USA rakovině. Jeho ostatky byly do židovského státu převezeny a pohřbeny u kibucu Jagur.
