Existuje mnoho kritérií, která ovlivňují výběr nejvhodnější útočné pušky. Patří mezi ně i střelivo a jeho balistické parametry – každý náboj totiž umí trochu něco jiného. Zatímco některý typ oceníte při lovu, jiný odvede nejlepší práci na bitevním poli a další zase při obraně domova.
Published 30.05.2024 / RaptorX
U současných útočných pušek dominuje střelivo redukovaného balistického výkonu. Tyto tzv. střední náboje vznikly zmenšením starších výkonnějších typů, s cílem získat „krmivo“ kompatibilní s novou generací malorážových a mikrorážových zbraní (za mikrorážovou se označuje puška s kalibrem pod 6 mm).
V západním světě je nejznámějším nábojem 5,56×45 mm NATO (případně civilní verze .223 Remington), jehož vývoj byl spjat se vznikem zbraní řady AR-15. Vedle tvůrce proslulé „černé pušky“ Eugena Stonera měl při tvorbě střeliva hlavní slovo Robert Hutton, technický editor časopisu Guns and Ammo, přičemž oba muži si za základ vzali osvědčený náboj .222 Rem.
Roku 1964 se novinka stala standardním střelivem US Army pod odznačením 5,56 mm Ball M193. Střela o váze 55 grainů (3,6 g) dosahovala úsťové rychlosti 990 m/s a američtí vojáci ji se svými em šestnáctkami vyzkoušeli ve vietnamské džungli. Válečné zkušenosti i další vývoj daly začátkem 80. let vzniknout jak modernějšímu vývrtu hlavně amerických útočných pušek, tak vylepšení samotného střeliva. S úpravou přišla belgická zbrojovka FN Herstal, jejíž konstruktéři usilovali o větší přesnost. Dosavadní stoupání drážek vývrtu 1:305 mm nahradili stoupáním 1:178 mm, čímž došlo k navýšení otáček střely.
V souvislosti s touto inovací se zrodil vylepšený 5,56mm náboj M855, jehož střela SS109 o hmotnosti 62 grainů (4 g) opouštěla ústí hlavně rychlostí 945 m/s. Úsťová energie naopak vzrostla ze 1764 joulů na 1786. Právě tento náboj dnes tvoří puškový standard v armádách Severoatlantické aliance. Na některé úkoly sice už přestává stačit, pokusy vývojářů však zatím nepřinesly plnohodnotného nástupce. Zbraně dané ráže jsou navíc tak masově rozšířeny, že jejich výměna za jiný model – nezbytná po přechodu k novému střelivu – by byla enormně nákladná.
Ráži 5,56×45 mm dlouho provázely děsuplné pověsti ohledně účinnosti – kupříkladu že zásah, byť jen do ramene či nohy, protivníka okamžitě vyřadí. A to kvůli mimořádné energii předávané při zásahu. Ve skutečnosti střela kalibru .308 Winchester dosahuje takřka dvojnásobné energie, takže šlo o mýtus. Je ovšem pravdou, že přes svou mikroráži má 5,56mm náboj na tkáň silnější účinek, než mnozí čekají – místo energie ho ale způsobuje ztráta stability po kontaktu s cílem i fragmentace střely.
Sovětský náboj 7,62×39 mm vznikl za druhé světové války pro samonabíjecí karabinu SKS – ne náhodou nese přídomek „vzor 43“. Později se uplatnil také coby „krmivo“ pro legendární AK-47. Původní provedení se vyznačovalo střelou z ocelového jádra pokrytého olověnou košilkou a pláštěm z oceli plátované tombakem. Lahvovitý tvar lakované nábojnice napomáhá spolehlivější funkci v automatických i samonabíjecích puškách – právě on má na svědomí typický zalomený tvar zásobníků.
Při váze střely 122 grainů (7,9 g) dosahuje projektil úsťové rychlosti 710 m/s a úsťové energie 1991 joulů. Používaly ho ozbrojené síly zemí Varšavské smlouvy včetně ČSLA, jejíž příslušníci však nikdy nefasovali sovětské pušky. Konstruktérský tým Jiřího Čermáka totiž koncem 50. let přišel s vlastní zbraní postavenou pro tento kalibr. Zrodila se proslulá „kosa“ neboli SA vz. 58, s níž na vojně střílelo několik generací branců.
Dodejme, že nejprve se u ruského náboje zavedla střela M43, která byla při průniku tkáněmi natolik stabilní, že způsobovala relativně malé poškození („mixování“ v ráně začínalo až po 30 cm). Proto ji v 60. letech nahradil delší projektil M67, jenž se díky posunu těžiště vzad po zásahu destabilizuje dříve. Někdy dokonce prochází cílem otočený bokem, takže výsledná rána je velmi široká.
Není bez zajímavosti, že popsaný náboj se konstrukčně podobá americkému střelivu 7,62×51 mm (civilní verze nese označení .308 Winchester), vyvinutému po druhé světové válce výzbrojní správou americké armády na základě poznatků z fronty. Praxe totiž ukázala, že moderní boj se povede spíš na střední a krátké vzdálenosti, což si vyžádalo zcela nové střelivo. Základ konstrukce nicméně tvořil starý známý 30-06 Springfield.
Inženýři zbrojovky Winchester nejprve experimentovali se 7mm kalibrem, ale nakonec se zaměřili na ráži 7,62 mm. Měnila se též délka náboje – z původních 47 na finálních 49 mm. Výsledek spatřil světlo světa roku 1950 a ihned začalo armádní testování. Vyústilo ve zkrácení nábojnice a o tři roky později se novinka coby 7,62×51 mm NATO stala oficiální součástí výzbroje Severoatlantické aliance. Zatímco američtí vojáci náboj používali pro střelbu z pušek M1A, Springfield M14 a kulometů M60, v Evropě se – vedle civilního užití – uplatnil v útočných puškách FN FAL či kulometech FN MAG.
Jak už jsme zmínili, roku 1980 si představitelé NATO zvolili coby standard ráži 5,56 mm. Mezi hlavní argumenty se zařadil zbytečně velký výkon 7,62mm střeliva pro moderní útočné pušky, přílišný zpětný ráz a nadměrná hmotnost, kvůli níž voják unesl menší zásobu střeliva. Přesto se původní kalibr nadále užívá v kulometech i odstřelovačkách, u nichž úctyhodná váha projektilu i kinetická energie přijde naopak vhod. Verze Ball M80 má střelu o hmotnosti 150 grainů (9,7 g), rychlosti 838 m/s a úsťové energii 3405 joulů, u provedení Ball M852 jde o 168 grainů (10,9 g), 811 m/s a 3585 joulů.
Mezi nejmladší typy střeliva pro útočné pušky se řadí americký 6,5mm Grendel (6,5×39 mm), který vznikl roku 2003 z iniciativy konstruktérského tria Arne Brennan, Bill Alexander, a Janne Pohjoispää. Jejich cílem se stalo vytvořit v porovnání se střelivem .223 Rem účinnější náboj speciálně určený pro AR-15. Mělo se jednat o středně výkonný typ pro střelbu na cíle ve vzdálenosti 180–730 m.
Standardizovaná délka komory zmíněných pušek konstruktéry do jisté míry omezovala, takže se rozhodli sáhnout po kratší nábojnici o velkorysejším průměru, která by pojala větší množství prachové náplně. Střelivo se vyrábí s několika hmotnostmi projektilu, nejčastěji se objevuje verze o 130 grainech (8 g), která při úsťové energii 2465 joulů opouští hlaveň rychlostí 770 m/s.
Dno nábojnice má totožný průměr jako náboje .220 Russian, 7,62×39 mm nebo 6,5 mm PPC. Oproti běžnému střelivu „černých pušek“ je však tento rozměr větší, což vyžaduje použití nestandardního závěru a zároveň snižuje kapacitu – do zásobníku pro 30 nábojů ráže 5,56 mm se grendelů vejde jen šestadvacet. Výkonnostně se 6,5 mm Grendel řadí někam mezi 5,56×45 mm NATO a 7,62×51 mm NATO. Jeho příznivci oceňují především fakt, že oproti oběma dokáže předat cíli větší energii na delší vzdálenosti. Pokud chce střelec s grendelem dosáhnout v porovnání s 7,62×51 mm i dalších lepších charakteristik, musí sáhnout po pušce s delší hlavní a zvolit těžší verzi střeliva.