Kořeny slavného kulometu lze vystopovat až do 20. let, kdy švýcarská továrna Solothurn vyvinula svůj Model 30. Když ji koupila slavná zbrojovka Rheinmetall, stala se ze Solothurnu její vývojová a výrobní základna, protože na německém území takové aktivity dosud zakazovala Versailleská smlouva.
Z továrny na svítilny
Inženýři původní koncept rozpracovali a vytvořili Maschinengewehr 34, který roku 1936 vstoupil do výzbroje. Vydařená zbraň se stala jedním z prvních univerzálních automatů světa – s dvojnožkou mohla sloužit coby lehký kulomet pěchotního družstva a na trojnožce plnit roli těžkého kulometu poskytujícího palebnou podporu. Čtyřiatřicítka se vyznačovala ráží 7,92 mm, hmotností 12,1 kg a kadencí 900 ran za minutu. Kulometčíci ji „krmili“ buď z pásu, nebo z bubnového zásobníku.
Ačkoliv se MG 34 osvědčil, trpěl přílišnou konstrukční složitostí a vysokými výrobními náklady. A tak Němci začali už ve druhé polovině 30. let zkoumat, jak zbraň modifikovat, aby si zachovala veškeré výhody a zároveň se jednodušeji stavěla ve velkých sériích. Nakonec Berlín v únoru 1937 vyzval podniky Grossfuss, Stübgen a Rheinmetall-Borsig k předložení návrhů na nástupce. Původní zadání požadovalo kompatibilitu s příslušenstvím MG 34, ovšem tomuto požadavku se vyhovět nepodařilo.
S nejpokrokovějším nápadem paradoxně přišel nejméně zkušený Johannes Grossfuss, jehož fabrika dosud se zbraněmi neměla nic společného a vyráběla plechové svítilny. Předložená studie přinášela systém uzamčení závěru pracující s uzamykacími válečky, nově řešené pouzdro závěru a neotřelý způsob výměny hlavně. Prototyp putoval ke zkouškám na jaře 1938 a ačkoliv některé prvky vojáky zklamaly, uzamykací mechanismus se jevil jako slibný a odolný. Po testech armáda odmítla návrhy konkurenčních podniků, které pro uzamykání používaly systém poháněný plyny, a začala Grossfussův princip rozvíjet pod názvem MG 39.
S nevídanou kadencí
Výsledkem těchto snah byl jednoduchý a robustní systém charakterizovaný střelbou ze zadní polohy závěru. Stisknutí spouště závěr uvolnilo a vrhlo dopředu silou stlačené vratné pružiny. V první části dráhy závěr pomocí výstupku na horní straně hlavice závorníku vysunul náboj z pásu. Jakmile se dostal do komory, válečky uložené po bocích závorníku se setkaly s uzamykací kulisou, pevně našroubovanou na hlavni, a utvořily s ní jeden výměnný celek. Kulisa zařídila rozepnutí válečků do stran, a tím i uzamčení závěru. Následně pružina uložená v těle závěru vymrštila vpřed zápalník, až doteď blokovaný právě uzamykacími válečky. Ten byl vložen do zmíněné kulisy, která se pohybovala uvnitř závěru a sloužila kromě rozpínání válečků též ke zpětnému napnutí zápalníku. Když tedy závěr zavedl náboj do komory a uzamkl se válečky, současně tím uvolnil zápalník, jenž odpálil náboj.
Spolehlivé řešení umožnilo navýšit kadenci až na hrozivých 1200 ran za minutu. Spoušť Němci navrhli jako co nejjednodušší a umožňující palbu výhradně v automatickém režimu. Pojistka měla podobu tlačítka na vrcholu pistolové pažbičky, zásobování střelivem měly na starosti pásy o 50, 100 nebo 250 nábojích. Otevřená železná mířidla mohl kulometčík nastavit pro palbu od 200 do 2000 m s odstupňováním po 100 m. Do bedny s nářadím se ukládal protiletadlový zaměřovač kruhového tvaru, známý jako „pavoučí síť“.
Jednoduše vyměnitelná hlaveň vážila 1,8 kg a mohla mít jak klasický drážkovaný, tak modernější polygonální vývrt. Hlavně dodávané v pozdějších fázích války se navíc vyznačovaly tvrdým chromováním. Každý MG 42 obdržel už ve fabrice sklopnou dvojnožku, stabilitě při střelbě napomáhala ramenní opěrka s ergonomickým výřezem.
Levný i spolehlivý
Aby produkce běžela hladce, navrhli Grossfussovi specialisté převzít postupy z výroby samopalů MP 40. Co největší část drahých operací – zejména třískového obrábění – měly nahradit levnější metody v čele s tažením a lisováním plechů. Díky tomu se podařilo zkrátit kompletaci jednoho kusu ze 150 člověkohodin u MG 34 na polovinu a náklady na 75 %.
Armádní zkoušky prokázaly očekávané přednosti, avšak objevila se i nevýhoda – kombinace nízké hmotnosti a vysoké rychlosti střelby zapříčinila relativně malou přesnost na delší vzdálenosti. Vražedné tempo také znamenalo obrovskou spotřebu střeliva a rychlejší přehřívání hlavně. Generálové se rozhodli vady na kráse tolerovat a kulomet s definitivním označením MG 42 přijali do výzbroje. Výroba se rozběhla v březnu 1942 a nezastavila se až do konce války. Údaje o počtech exemplářů se liší, jako nejpravděpodobnější se jeví 394 000 kusů.
Obsluhu MG 42 coby lehkého kulometu obvykle tvořili tři muži – jeden střílel, druhý nabíjel a třetí pozoroval účinky palby. Četa těžkých kulometů měla k dispozici čtveřici MG 42, od roku 1944 pak šest kulometů rozdělených do dvou trojic, z nichž každá zahrnovala dvě sedmičlenná družstva. Vyhledávání cílů měl na starosti velitel družstva vyzbrojený samopalem MP 40, zatímco střelec a jeho asistent (kromě kulometu nesoucí jen pistoli) zajišťovali vedení palby, výměnu přehřátých hlavní a nabíjení. Další čtyři muži s puškami se starali o stálý přísun střeliva a v případě nutnosti pomáhali s údržbou nebo přesunem zbraně a trojnožky do nového postavení. Jejich hlavní úkol ovšem spočíval v obraně postavení kulometu. Systém se osvědčil, neboť ani v případě relativně těžkých ztrát se palebná síla oddílu takřka neztenčila. Pokud Němci užívali MG 42 coby kulomet střední, sestával tým z velitele, kulometčíka, jeho asistenta a trojice pomocníků.
Obávaný protivník
V bitvě se Maschinengewehr 42 poprvé vyskytl v květnu 1942 na severoafrickém válčišti, brzo si zastřílel také na východní frontě a postupně se dostal na všechna bojiště, kde se Wehrmacht či Waffen-SS objevily. Fungoval stejně dobře v prašném a horkém prostředí severní Afriky jako v mrazivé tundře Ruska. Ačkoliv by jeho konstrukce šla popsat jako primitivnější než u MG 34, právě díky tomu lépe snášel nepříznivé podmínky. Tvrdost východní fronty si nicméně přece jen vyžádala drobné úpravy. Inženýři kupříkladu pozměnili tvar rukojeti a držáku na krytu horní části pouzdra závěru tak, aby s nimi šlo manipulovat i v tlustých rukavicích, případně jimi protáhnout tyč pro snadnější přenášení v třeskutých mrazech.
Nasazení MG ukázalo poněkud nečekanou, ale obsluhami ceněnou výhodou. Při střelbě vydával MG 42 charakteristický a patřičně děsivý zvuk, který pamětníci připodobňují k trhání plátna nebo papíru. Extrémní kadence totiž vytvářela prakticky souvislý zvukový efekt bez možnosti sluchem rozeznat jednotlivé výstřely. Ne náhodou vyděšení spojenečtí vojáci přezdívali kulometu Hitlerova pila (resp. cirkulárka – Hitler's buzzsaw) a podobně ho nazývali i sami Němci, u nichž se vžily přezdívky zpívající pila či pila na kosti.
MG 42 se všeobecně považuje za nejlepší zbraň své kategorie, která se za druhé světové války dočkala aktivní služby. Byl lehký, spolehlivý i extrémně účinný, a ne náhodou výrazně ovlivnil konstrukci mnoha dalších kulometů v poválečném období. Přes všechna superlativa zůstává faktem, že i když měly dvaačtyřicítky původně MG 34 ve výzbroji Wehrmachtu zcela nahradit, nakonec jich nikdy nebyl k dispozici dostatek, a proto putovaly takřka výhradně k prvoliniovým jednotkám.
Pokud máte další otázky, neváhejte nás navštívit na střelnici, kde si MG 42 můžete živě vyzkoušet.
