Ačkoliv se na podzim 1944 armády Spojenců blížily k Německu ze všech stran, Hitler nepovažoval válku za ztracenou. Ve snaze navýšit počet mužů ve zbrani se rozhodl pro totální mobilizaci a koncem září založil domobranu Volkssturm složenou z mladíků a starců.
Primitiv-Waffen-Programm
Ve vyzbrojování praporů Volkssturmu panoval chaos a standardizace neexistovala. V rukou jejich příslušníků se objevovaly pušky Kar 98k, ale také obstarožní kousky jako Gewehr 71 vyvinutý zbrojovkou Mauser před více než 70 lety. Nechyběla směs kořistních zbraní z vítězných tažení první poloviny konfliktu. Relativní dostatek panoval pouze v zásobování protitankovými prostředky v čele s pancéřovými pěstmi.
V podmínkách přetížení zbrojovek a nedostatku surovin i pracovní síly vznikl tzv. Primitiv-Waffen-Programm. Ukládal konstruktérům vymyslet ruční zbraně, které by se daly vyrábět v masovém měřítku, méně kvalifikovanými dělníky a za použití běžně dostupných materiálů. Zároveň měly mít tak jednoduchou obsluhu, aby s nimi mohli bojovat i chlapci a senioři. Do projektu se zapojili inženýři většiny zbrojovek, nicméně málokterý prototyp se dočkal produkce. Do dnešních dnů se dochovalo minimum dokumentace, navíc si prameny protiřečí. Přesto si lze udělat o programu „primitivních zbraní“ alespoň částečný přehled.
Na zjednodušených modelech pistolí se začalo pracovat v rámci běžného vývoje už počátkem roku 1944 v dílnách Waltheru a Mauseru. Žádný prototyp se nedostal do výroby, ale když koncem roku vyvstala poptávka po „lidové pistoli“, obě společnosti mohly na zkušenosti navázat. Lepších výsledků dosahovali Waltherovi inženýři, a tak se od Volkspistole kromě laciné výroby a schopnosti na 25 m zasáhnout cíl o rozměrech 20×20 cm požadovala i kompatibilita se zásobníky z P38.
Konstruktéři se do tvorby Volkspistole pustili několika cestami a nakonec se pokusili okopírovat a zjednodušit americký Colt M1911. Finální Volkspistole Walther ráže 9 mm se vzoru podobala, byť šlo o zbraň s jednočinným spoušťovým mechanismem, vnějším kohoutem a dynamickým závěrem. Ve snaze vyhnout se nákladnému strojnímu obrábění se skoro celá dělala z lisovaného plechu, povrch zbraně o váze 1000 g ošetřili Němci fosfátováním. Konec pokusům o zahájení produkce učinili američtí vojáci, kteří 4. dubna 1945 obsadili haly Waltheru v Zella-Mehlis.
Sten pro Volkssturm
Pokud se při vývoje pistole pro domobranu Němci inspirovali v USA, s lidovým samopalem jim „pomohli“ Britové. Záhy po začátku války se do rukou Wehrmachtu dostalo množství samopalů Sten z dodávek francouzským odbojářům či v důsledku porážky u Dieppe. Německé experty primitivní design šokoval a okamžitě jej zavrhli. Teprve když vyvstala potřeba vyzbrojit Volkssturm, vzpomněli si na britské automaty. Jejich užití kromě nenáročné konstrukce umožňovalo střelivo 9×19 mm německého původu. Ve snaze eliminovat nejvýraznější slabiny dostala zbrojovka Mauser za úkol samopal vylepšit. Její tým zjednodušil objímku hlavně a upevnil ji k pouzdru závěru nebo upravil úchyt zásobníku tak, aby šel vyrábět z jednoho kusu. Automat měl používat zásobník z MP 40 na 32 ran.
Na lidovém samopalu se objevila pevná muška, pro pouzdro závěru se místo výrobně náročnější bezešvé trubky měla použít švová. Spoušťové ústrojí a závěr se změnily minimálně, když Němci zápalník spojili se závěrem do jednoho celku. Na rozdíl od Britů se rozhodli nahradit většinu ručního svařování strojním, což umožnilo zkrátit výrobu na 60 minut. Samopal obdržel označení MP 3008 a vznikly čtyři modifikace lišící se třeba provedením objímky hlavně nebo natahovací páky závěru. První objednávka zněla na milion kusů a plány hovořily o 50 000 exemplářích měsíčně, nakonec vzniklo jen 3500–10 000 samopalů.
Hrubé, ale funkční pušky
Největší zmatek ze všech druhů zbraní pro Volkssturm panuje mezi puškami. Opakovačka z Waltherovy produkce nesla název VG 1 (Volksgewehr 1) a měla vznikat výhradně z existujících prvků. Vyznačovala se otočným válcovým závěrem, střílela náboji ráže 7,92 mm a využívala desetiranné zásobníky z pušky Gewehr 43. Spoušťový mechanismus a lučík se vyráběly z výlisků spojených kolíky, gunkci primitivní pojistky obstarával otočný kousek plechu blokující pohyb spouště.
Hledí nastavené na 100 m sestávalo z jednoduchého zářezu na prstenci, muška se navařovala. Pažba s krátkým předpažím měla vznikat z buku, v praxi se používaly nejrůznější druhy nahrubo otesaného dřeva. Vzhledem k tomu, že výroba běžela u řady menších firem, se exempláře výrazně lišily – kupříkladu se používaly jakékoliv jen trochu vhodné hlavně. Dle dokumentace měla hmotnost pušky činit 3,75 kg při délce 1070 mm. Přes nepřesnost a zevrubné opracování první kusy VG 1 fungovaly dobře, a pokud by se Němcům podařilo rozjet produkci masově, dle poválečných odhadů by jeden kus přišel na pouhých 5 dolarů.
U firmy Spreewerk se pracovalo na podobné pušce Volksgewehr 2 s modulárním designem. Funkční mechanismus sestával z lisované oceli, zezadu se k němu pomocí šroubů uchycovala dřevěná pažba a zepředu předpažbí. Obdobnou konstrukcí jako zmíněné zbraně se vyznačovala i VG 3 od Rheinmetallu a Mauserova VG 4.
Vrchol dlouhých zbraní pro domobranu tvořila útočná puška. I tentokrát se o vývoj pokoušelo několik podniků a produkce se dočkala konstrukce Gustloff-Werke. Závěr se před výstřelem neuzamykal, část spalin se přepouštěla kanálkem do tlakové komůrky pod hlavní a ve válcové komůrce se rovnoběžně s osou laufu pohyboval pístek spojený s blokem závěru. Tlak plynů bezprostředně po výstřelu udržel pístek v přední poloze, dokud střela neopustila zbraň. To zabránilo bloku závěru v pohybu vzad, takže po kritickou dobu komoru utěsnil.
Po vzoru Sturmgewehru
Ve snaze ušetřit sáhli Němci po náboji 7,92×33 mm Kurz, jímž střílela první útočná puška světa Sturmgewehr 44, i jejím zásobníku na 30 ran. Pro novou zbraň se zprvu vžilo označení MP 507, přičemž vznikala i MP 508 lišící se pistolovou rukojetí. Nakonec se prosadil název VG 1-5, případně Gustloff Volkssturmgewehr (Gustloffova lidová útočná puška). Nejistá kvalita vynesla novince i nepříliš lichotivou přezdívku „reine Wegwerfwaffe“ neboli zbraň na jedno použití. Nepočítáme-li nýty a šrouby, sestávala z 39 kovových dílů – tucet vyžadoval frézování, 21 součástkám stačilo levné lisování a šest připadalo na pružiny. Oproti StG 44 měla VG 1-5 značnou nevýhodu, neboť pracovala jen v poloautomatickém režimu a schopnost střelby dávkou dostalo do vínku pouze několik prototypů. I tak poskytovala pozoruhodnou palebnou sílu a robustnost.
Jednu z mála nectností představovalo časté zasekávání v případě, že uživatel zbraň správně neudržoval a nečistil. Přesně to se však od příslušníků Volkssturmu dalo čekat, neboť absolvovali jen několikahodinový výcvik a rozborka moderní zbraně pro ně představovala tvrdý oříšek. Další nevýhodu představovala mířidla nastavená napevno na 100 m.
Sériová produkce naběhla na přelomu let 1944–1945 a do konce války vzniklo asi 10 000 kusů. Většina exemplářů se zrodila v Durynsku, a proto primárně putovaly k tamní domobraně. Dle kusých údajů se k Volkssturmu dostalo několik tisíc kousků, ale ani jejich relativně zdařilá konstrukce nemohla zabránit nevyhnutelnému pádu třetí říše.
Chcete si vyzkoušet střelbu z historických zbraní? Přijďte na naši střelnici v Praze. Naši zkušení instruktoři vás naučí zacházet s různými zbraněmi od základů.
