Vše v jedné linii
Hlaveň, závěr, pažba – vše uspořádáno v jedné řadě. To je základní identifikační prvek pušek AR 10 a AR 15, který ovlivnil nejen uspořádání vnitřních mechanismů, ale i střelecké vlastnosti pušky. Pokud má totiž zbraň klasický tvar se zalomenou pažbou, tlačí sice méně do ramena střelce, ovšem o to více se po výstřelu zvedá a tento zdvih je přímo úměrný výšce osy hlavně nad bodem, ve kterém se pažba dotýká ramena střelce. To nebyl celá staletí problém. Minimálně až do vzniku samonabíjecích a samočinných zbraní. Opětovné nabití zbraně po výstřelu zabralo mnohem více času, než kolik je třeba k návratu hlavně do takové polohy, aby opět mířila na cíl. Dokonce ani první samonabíjecí či automatické zbraně tento problém neřešily. Přitom koncepce umístění těchto tří prvků v jedné linii, pamatuje už roky první světové války. Tehdy ovšem u některých méně známých lehkých kulometů.
Ovšem až během let 1939-45 se tato koncepce začala uplatňovat nejen u německých kulometů MG34 a MG42, nýbrž i u zajímavé, byť zatím ne masově rozšířené zbrani jednotlivce, kterou byla známá puška FG 42. Ani po válce se však žádný masový příklon k této koncepci nekonal. US Army pokračovala ve vývoji pušek Garand, Belgie dala světu FN FAL, ve Španělsku vznikla CETME, která se vrátila do domoviny svých tvůrců jak G3. A na východě byla karabina SKS jen váhavě nahrazována prvními puškami AK 47. Italská BM59 byl jen do Italštiny přeložený Garand a francouzská MAS 49, také ničím nevyčnívala z řady.
AR jako ARMALITE
Revoluce nastala až s konstrukcí pušky AR 10, kterou měl na svědomí konstruktér firmy Armalite, Eugene Stoner. Armalite byla součástí letecké firmy Fairchild a snad proto neváhal konstruktér použít technologie bližší leteckému průmyslu, než klasické výrobě zbraní. A vzal to opravdu z gruntu. V době kdy měla velká část produkovaných zbraní pažby ze dřeva vsadil na plasty a s použitím ocele také šetřil jen na nezbytná místa. Závěr byl uzamykán přímo do hlavně, takže pouzdro závěru mohlo být z lehké slitiny. Dále rozdělil pušky na dva vertikálně uspořádané celky: Upper, který zahrnoval vlastní systém zbraně jako takový včetně hlavně, závěru, plynového mechanismu i vratné pružiny s pažbou. A lower. což byla rukojeť, soušťový mechanismus a pojistka v jednom celku. Ani tentokráte se nejednalo o nijak neznámé konstrukční prvky, jen nebyly použity tak důsledně u jedné zbraně.
Futuristickou siluetu pak doplnila mířidla. Muška byla umístěna na vysokém nosiči nezaměnitelného tvaru a dioptrické hledí bylo snad nejdůležitějším prvkem ikonického vzhledu zbraně. Konstruktér jej totiž umístil na nosič určený i současně k snadnějšímu přenášení. U původní konstrukce byla v nosiči dioptru ještě umístěna napínací páka, ta se však u sesterské AR 15 přesunula do zadní části upperu. AR 15 byla zmenšená zbraň AR 10, používající místo standardního náboje 7,62 x 51 Nato mnohem menší náboj ráže .223. Během předváděcích akcí byl zaznamenán zajímavý jev: Všichni chtěli střílet s menší a krásně ovladatelnou AR 15. Nakonec byla tedy zmilitarizovaná AR 15 zavedena v roce 1964 do armády USA, jako : M 16 Rifle v ráži 5,56 x 45 mm Nato. O její vojenské službě jsou celé knihovny knih, takže se dále budeme věnovat jen vnitřním konstrukčním aspektům civilních verzí.
